Terapeutická pohádka Katky Kavánové

Pomohu vám najít cestu k životu, jaký chcete. Tel.: +420 733535501

Terapeutická pohádka Katky Kavánové

Brundískova cesta

 

Na jednom krásném dvorečku plném zelené trávy, květin a velkých stromů bydlel pejsek Brundísek se svojí maminkou.

Brundísek byl černobílý veselý pejsek, který rád dováděl a smál se. Se svojí maminkou se měl moc a moc rád a často jí říkal, že ji miluje až do nebe. Každý večer u ní chtěl usínat v její postýlce a tulit se.

Brundísek měl samozřejmě i tatínka, ale ten žil na jiném dvorečku.

Malý pejsek měl rád oba své rodiče a čas trávil s oběma naplno. S maminkou si hodně povídal, kreslil, jezdil na výlety a na kole. A s tátou hrál zase fotbal a stavěl LEGO.

Jenže někdy, když byl u maminky, zastesklo se mu po tatínkovi. A jindy, když byl zase u tatínka, chyběla mu maminka. Někdy z toho byl smutný a zmatený. Proč žijí rodiče každý zvlášť? Občas se dokonce stávalo, že byl tak smutný, že z toho dostal hrozný kašel. A protože ho ten kašel už vážně štval, řekl si, že půjde do světa pro radu. Prostě vyrazí na výlet a cestou určitě potká jiná zvířátka, která mu poradí a pomohou.

Do batůžku si zabalil pitíčko a chleba s máslem a se šunkou a vyrazil za vrata svého dvorečku. Netrvalo dlouho a potkal kočičku Daisy. Byla celá černá a vypadala moudře. A tak se jí pejsek Brundísek svěřil s tím, že jeho rodiče žijí každý zvlášť a že se mu občas stýská a někdy z toho i dost kašle. Kočička ho vyslechla, zamyslela se a povídá…

„No jo, pejsku, to se občas stane, že se rodiče rozejdou a každý má potom svůj život. Já se tě však zeptám. Jsi šťastný, když jsi s maminkou?“ „Ano, jsem“, odpověděl Brundísek. „A jsi šťastný, když jsi s tatínkem?“  „Ano, jsem“, odpověděl opět Brundísek. „No vidíš“, povídá kočička Daisy, „máš na světě dvě místa, kde jsi šťastný a spokojený a to je skvělé! Plně si užívej čas s mámou i čas s tátou a vždy buď s nimi tady a teď. Prostě si užívej to, co zrovna děláte a jak se u toho máte fajn.“ „No a proč mám tedy ten kašel“, zeptal se pejsek? „Tak to nevím“, pokrčila rameny kočička, „to se musíš zeptat někoho jiného.“

Brundísek jí poděkoval za rozhovor, šel dál cestou necestou a přemýšlel o tom, co mu kočička řekla… „No jó, vždyť já mám na světě dvě místa, kde jsem vždy šťastný a v bezpečí. A taky mám na světě dva lidi, kteří mě bezmezně milují. To je moc dobrý pocit…“

Zanedlouho potkal pejsek myšičku Emičku. Byla celá bílá, maličká a roztomilá. Jakmile pejska uviděla, hned k němu běžela, představila se a pisklavým hláskem se zeptala, zda by neměl něco dobrého k snědku. Brundísek se s myškou rád rozdělil o svůj chlebík a když společně posvačili pod svačinovým stromem, zeptala se Emička na cíl pejskovi cesty.

Brundísek jí vyprávěl, jak žije jenom s maminkou a s tatínkem se vídá o víkendech a jak je mu občas smutno a má z toho kašel, který ho už pěkně štve. Jakmile ho myška vyslechla, tak zvolala… „Ty bramboro jedna pejskovská, to je přeci jasné, proč máš ten kašel! Že tobě je tatínka vždycky líto, když od něj odcházíš? A možná tě i napadá, že tam bude bez tebe sám. A možná ti to táta dokonce i říká… Viď?“ Brundísek se zamyslel a musel dát malé myšce za pravdu. Čas od času ten pocit opravdu měl. A občas mu tatínka bývalo líto… hlavně, když mu táta říkal, jak se mu bude stýskat. Brundísek nad tím dlouho přemýšlel.

„A jak to všechno víš, Emičko?“

„Vím to, protože moji rodiče, paní Myšková a pan Myška, se také rozešli, když jsem byla ještě malá. A já bydlela chvíli u mamky a chvíli u taťky. A vždycky, když jsem šla od tatínka k mamince, tak mě to mrzelo a bylo mi taťky trochu líto, že ho tam nechávám samotného. A trápilo mě, že ho vidím tak smutného. A ta lítost a smutek byly tak těžké závaží, že jsem ho nemohla unést a skoro vždycky jsem se rozstonala. Ale přitom, když už jsem byla u maminky, bylo mi dobře. A naopak, když jsem potom odcházela od mamky k taťkovi, bylo mi zase líto maminky a nedělalo mi dobře vidět ji smutnou, protože potom jsem byla taky smutná a zase jsem měla na zádech ten těžký batoh smutku a lítosti a byla jsem z toho zase nemocná. A šlo to takhle stále dokola.

„A jak si se z toho vysvobodila, myško“, zajímalo Brundíska.

„Jednou v noci, když jsem stonala a měla ten hrozný kašel, za mnou přišel andílek a pošeptal mi…“ „Odfoukni ten smutek a lítost ze svého srdce, vyfoukni je jako bublinu. Zavři oči, zhluboka a pomalu se nadechni a pak vyfoukni všechny smutné a lítostivé myšlenky. S tím totiž odfoukneš i ten kašel.“ „A tak jsem si lehla k mamince do náruče a zhluboka vyfukovala smutné myšlenky tak dlouho, dokud tam žádná nezbyla. A ráno byl i kašel pryč. Měla jsem z toho tehdy obrovskou radost. A od té doby vím, že když se mi zasteskne, nebo ke mně přijde tatínkův smutek, stačí si pohodlně lehnout a vyfouknout všechny smutné myšlenky. A místo toho si vybavím něco krásného, nějakou pěknou a veselou vzpomínku, kterou jsme zažili.“

Brundísek nevěřícně poslouchal. Dlouho mlčel a potom myšku objal a dlouho ji držel v objetí.

K večeru, když už ho sluníčko volalo zpět domů, se vrátil na svůj dvoreček za maminkou. Ten večer usínal lehce. Ulevilo se mu. Cítil, že takto je jeho život v pořádku- máma i táta ho milují a budou tu celý jeho život pro něj- i když nežijí společně.

A když se mu někdy zastesklo, nebo ucítil lítost, věděl, že to stačí vyfouknout jako bublinu z bublifuku. A taky věděl, že může říci mamince i tatínkovi „NE“- „ne, nebuďte smutní, že jdu za druhým rodičem, já vás mám oba rád a oba máte místo v mém velkém srdci“.

A kašel? Ten odešel pryč…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
error

Sdílet nebo nesdílet? Kniha málo pomůže, když v knihovně leží ;)